Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pittsburské divé děti z CODE ORANGE zažívají raketovou kariéru. Před šesti lety neznámá kapela, která velmi divokými koncerty likvidovala malé kluby po celém světě. Dnes jezdí coby předkapela před velikány typu GOJIRA nebo SYSTEM OF A DOWN. Pro mě je to trochu zvláštní případ, protože jak roste jejich sláva, tak v mých uších klesá kvalita studiových nahrávek. Je sice fajn, že dokáží chrlit řadovky každé dva roky, ale současně se stávají jen recyklovaným a řidším odvarem toho, co tu již bylo.
První deska pod vydavatelskou stájí Roadrunner Records má tak u mě v porovnání s minulostí mírně sestupnou tendenci. I tentokrát se album opírá o rezavé riffy na pomezí metalu a hardcoru, má mechanicky až nelidsky tepající industriální pulz a většinově řvané pasáže občas propustí nějaký ten melodický vokál. Chybí mi tu ale nebezpečná energie, která dělala z první desky, vydané ještě pod názvem CODE ORANGE KIDS, hladovou agresivní šelmu. Ten neurotický tlak se vytrácí.
Albu nelze upřít to, že se Kurt Ballou postaral o parádní ostrý zvuk, který řeže jak motorová pila. Skvělý jsou i industriální detaily, které každou chvíli kovově dobarvují celek. Co ale s tím, když tu chybí věrohodnost zdravě a upřímně nasraných teens, která pro mě byla v rámci této kapely signifikantním a nejzajímavějším prvkem. Ten se vytrácí a nic ho nenahrazuje. I přesto jde v rámci žánru o nahrávku, která minimálně stojí za pozornost.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.